Anály Svobodné univerzity v Bruselu (Université Libre de Bruxelles) před časem otiskly studie prof. Wetteringa, Heinze Althöfera a Paula Philippota o principech restaurování. Jsou to úvahy tří známých specialistů oboru, kteří mnohokráte diskutované zásady restaurátorského přístupu dovedou domyslet do důsledku, a tím i poukázat na meze jakéhokoliv principu v praxi do důsledku uplatněného. Považovali jsme za užitečné publikované názory ve vší stručnosti připomenout a navázat tak na diskusi otevřenou v roce 1990 v prvním čísle T. ARTIS. Tehdy to byly shodou okolností rovněž referáty semináře uspořádaného v Praze v témže roce jako kolokvium v Interlaken a na obdobné téma. Bruselské anály čas od času otiskují i námi sledovaná technická data, budeme se proto k nim vracet častěji.

  Ernst van de Wetering, Autonomie restaurování: etické úvahy ve vztahu k uměleckému záměru. (The autonomie of restoration: ethical considerations in relation to artistic concepts.) Annales dhistoire de lart & darcheologie, XIV, 1992, Université Libre de Bruxelles

Autor přednesl svou úvahu již v roce 1986 na kongresu dějin umění ve Washingtonu. Zdá se, že mezi historiky vzbudilo téma pozornost, neboť je publikováno již podruhé. Je posuzována především otázka autentičnosti uměleckého díla. Každý restaurátorský zásah přináší novou interpretaci a vzniká přitom nebezpečí uplatnění dobového vkusu. Vynořuje se zde úloha pro historika umění posoudit tyto okolnosti. Jako příklad složitosti problému je uvedena otázka rukopisu pastózních obrazů Vincenta van Gogha. Podle autentické korespondence dával autor přednost nažehleným (!) obrazům s rovným povrchem. Stanovisko restaurátora, který respektuje reliéf rukopisu, nemusí být tedy v souladu s názorem umělce. Na jiném příkladu z oblasti moderního umění, a to neodadaismu, dokládá autor opět neshodu umělcova záměru s postupem restaurace. Umělec (Piero Manzoni) totiž proklamoval jednotu reality a umění, což má za následek respektování všech (jakýchkoli) změn vlivem reálného času.

Dále je diskutována otázka hodnoty výpovědi historických zásahů, tj. významu uměleckého díla jako zdroje informací. Rozhodování o tom, co je ještě cenné jako historická výpověď, je podle názoru recenzenta nesnadné. Absolutistické požadavky tohoto druhu by vedly k nutnosti respektovat i ty minulé zásahy, které vedly k deformaci díla. Podle našeho názoru je zde vhodné pole pro restaurátora umělce, nikoli jen historika umění. Je žádoucí, aby spolupráce obou oborů byla harmonická a probíhala na základě vzájemného respektování. Zdůrazňování autentičnosti díla na úkor znaků stárnutí nebo historických změn nevedlo jako opačný extrém
k cíli. Autonomie restaurátorského oboru má jistě určité hranice, nelze ji však zcela popřít.

  

  Heinz Althöfer, Současné umění a restaurování. Lart contemporain et la restauration. Annales dhistoire et darcheologie, XII, 1990. Université Libre de Bruxelles

Autor upozorňuje na úskalí, které představuje moderní umění pro restaurátora svou samotnou podstatou, neboť princip destrukce a obdiv k ruinám je naší době vlastní. Protipólem, doplňujícím obraz současného umění, je snaha o neměnné trvání použitím materiálů, které vzdorují času. Druh materiálu je sám o sobě výrazem umělcova subjektu. Proto je moderní umění materiálově daleko více heterogenní než umění dřívější. Podle autora existuji tři skupiny: 1) tradiční techniky, 2) nové techniky, 3) díla, obsahující určitou myšlenkovou koncepci, např. vlastni destrukci, která ovšem vylučuje restaurátorský zásah. V prvním případě je situace restaurátora jednoduchá. Nové materiály (2) vyžaduji experiment a testování. Ve třetí skupině se doporučují informace od autora. Neexistuje předem daný model zásahu. Středem pozornosti je struktura celku, kterou je třeba respektovat v celém rozsahu. Restaurátor moderního umění by se měl orientovat v diverzitě forem a heterogennosti materiálů, které jsou zrcadlem naší doby.

  Paul Philippot, Historie a současnost restaurování. Histoire et actualité de la restauration. Annales dhistoire et darchéologie XII, 1990 Université Libre de Bruxelles

Jde o příspěvek zařazený do kolokvia na téma historie restaurování v Interlaken z r. 1989. Historie oboru je v něm posuzována z pozice historika umění, převažuje teoretické hledisko. Proto pojednává autor již od samého zrodu pojmu historické památky o vztahu dějin umění k otázkám restaurování, jak se vyvíjel zvláště v 19. století. Poměrně pozdě byla definována cena stáří a respektovány stopy času. Požadavek uchováni změn, uskutečněných v historických dobách je zvláště živý v architektuře. Při posuzování hodnoty takových změn je třeba rozlišovat, zda jde o historický dokument nebo pouhou banalitu. Otázka, kdo je povolán k tomuto rozlišení, není řešena. Problém hodnoty výpovědi historických změn souvisí s pojetím autenticity uměleckého díla, Autor upozorňuje, že se v tomto bodě značně liší evropské hledisko od názoru Asie, kde platí za autentické vše, co odpovídá tradiční technice. Restaurátorské zásahy, prováděné tradičními materiály a technikami, lze pak opakovat bez omezení. Poněkud komplikovanější je situace v Evropě, kde se dostává požadavek autenticity díla a zároveň respektování historických změn do zřejmého protikladu. Všeobecně přijatým požadavkem je minimalizace restaurátorských zásahů, avšak ze stanoviska restaurátora je obtížné přijmout obecnou zásadu respektováni všech historických změn. Restaurování by se pak omezilo na pouhou konzervaci přítomného stavu.

  autor
Mojmír Hamsík