Elena Laforgia: Restauro dei mosaici del ninfeo della villa romana di Lauro di Nola. In: Atti del Convegno nazionale sul restauro in sítu di mosaici parietali, Ravenna 1990 (ed. 1992), str. 177189. Manfred Koller: Künstliche Grotten und ihre Ehaltung. In: ARX (Burgen und Schlösser in Bayern, Österreich und Südtirol) l, Wien 1996, str. 2528



Praha, Vrtbovská zahrada. Analýza dvou fází barevnosti glorietu (divadelního prospektu) vlevo stav 17. stol, vpravo stav 18. století. Z průzkumu M. Pavaly, Z. Polákové, A. Nováka a R. Najdenové z roku 1993

Není to jen plastická výzdoba deskových obrazů, plastik a nástěnné malby, kde naše názvosloví tápe mezi označením vizuálního vzhledu (»relief decoration«) a technologicky výkladovým názvem (»pastiglia«, »Pressbrokat«, »tinned-relief« apod.) Mluví-li se dnes o »umění grott«, opět to není přesné, neboť kromě jeskyní a jeskyňkových výklenků soubor takto technicky pojatých realizací zahrnuje i zahradní divadelní prospekty, voliéry, gloriety a sally terreny, v posledním případě prostory jasně architektonicky členěné, vyznačující se pouze úpravami povrchů, imitujícími strukturu divoké přírody v přírodních materiálech. Osudovou hříčkou jazyka se »groteska« významově přesunula na označení známého druhu malované dekorativní výzdoby, pomineme-li ještě nejnovější přenos významu do oblasti filmu v tomto století. Groteskní je ostatně i zahradní trpaslík, který má své předchůdce ve Šporkově Kuksu, a tito pak v manýristické zálibě v bizarních patvarech, vystupujících z jeskyň, vracíme-li se k italskému a latinskému »grotta«.

Studie Eleny Laforgia z ravennského symposia 1990 a Manfreda Kollera ze semináře v Salzburku 1995 inspirují k těmto úvahám. Koller antický původ umění grott připomíná, Laforgia poskytuje přesnou analýzu objevené antické památky. Překvapující na tom je, že ono manýristické »jeskynní, groteskní«, inspirované nálezy antických nymfeí (architektonických i jen jako ozdobení pramenů) za časů Rafaelových, navazovalo na zcela opačnou ideu »čistoty«. Nymfy byly ochránkyněmi slaných (mořských) i sladkých vod, strážkyněmi čistoty pramenů, ekologické hnutí dnes by mohlo rozeznat právě tento mytologizovaný odkaz našich předků. Z úcty k pramenům i jejich nymfám se ve starověku zdobily vodní zdroje mušlemi, tufem a mozaikou, někdy se budovaly nad nimi samostatné architektury nymfea. Veškeré techniky aplikace (inkrustace) přírodních materiálů jsou doloženy v antickém Římě, jeden z posledních nálezů - nymfeum v Lauro di Nola (provincie Avellino) z augustovského období byl podrobně analyzován. Přípravná vrstva omítky sestává z pozzolánu (viz zde str. 27), vápna a vápencové drti, příměs sinopie odpovídá nálezům z fontány v Pompejích. Druhá vrstva je obsahem analogická, materiál je jemnější. Třetí vrstva, nejjemnější, sestává ze směsi vápencového prachu, vápna a černého pigmentu, na ni byly naneseny barevné nátěry černý pod modré kaménky a skleněné inkrustace, žlutý pod mořskou pěnu, zelený a červený pod mušle.


K obsahu omítky pro podobnou mozaiku připomíná Hošek nutnost přírodní hydrauliky tj. ve Střední Evropě běžnou cihlovou drť, pozzolán zmiňovaný Elenou Laforgia zajišťoval v duchu Vitruviovy zprávy vytvrzování ve vodním prostředí.
  
Modré kostky mozaiky nymfea v Lauro di Nola jsou vlastně nepravidelnými úlomky sférolitů cuprorivaitu (silikát CaO.CuO.4SiO2), tj. egyptské modři, vyráběné podle historických zpráv též v Pozzuoli. Další úlomky mozaiky jsou již kameny různého druhu a rozměrů (vápenec, mramor, láva), k nimž se připojují tyčinky stočené skleněné hmoty, mušle a mořská pěna.
V renesančních a barokních aplikacích se objevují navíc korály, o nichž Koller píše, že byly dováženy janovskými obchodníky, ostatně rozsáhlé pojednání o nich publikoval i Anselm de Boodt. Právě tyto korály byly užity v tzv. glorietu, vlastně divadelním prospektu dnešní Vrtbovské zahrady v Praze (Malá Strana). Nedávný průzkum prokázal pravděpodobnost vzniku tohoto divadelního prospektu ještě v době, kdy palác i zahradu (tehdy vinici) vlastnil známý spisovatel, hudebník a cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, popravený r. 1621 na Staroměstském náměstí po nezdařeném povstání českých stavů proti Habsburkům. Pokud gloriet ve Vrtbovské zahradě vznikl již kolem roku 1600, náležel by k nejstarším dokladům tohoto uměni ve střední Evropě. Není náhodou, že figurální štuky zobrazují vodní božstva, Poseidóna a Néreidy, v duchu spojitosti tohoto typu výzdoby s archetypickou představou vod a pramenů. Kamennou »mořskou pěnu« ve Vrtbovské zahradě, podobně jako jinde ve střední Evropě, nahradila skelná struska. Zrnitost omítkových povrchů byla docílena technikou »pertlování« různobarevnými kaménky: u Heilbronnu Koller dokládá i využití pyritu, který kdysi (dnes zkorodovaný) vytvářel zlatavé lesky. Rovněž v Heilbronnu byla imitována vegetace železnými plíšky (jako lístky), pocínovanými a pokrytými zelenou lazurou. Výzkum všech těchto technik je teprve v počátcích.

Ve Valdštejnské zahradě v Praze, ale i v Salabergu (severní Rakousko) se dochovaly zvláštní omítkové úpravy na záměrně nerovném »skalním povrchu« vytvářející krápníky speciálně nahazovaným štukem. Mistrovským dílem této techniky je poutní kaple sv. Máří Magdaleny na Skalce u Mníšku, vybudovaná v letech
1692 1693 Kryštofem Dientzenhoferem. Barokní tendence po bizarnosti, grotesknosti v onom »temně jeskynním« smyslu jako protiklad »čistoty« antických nymfeí se projevila pak v nejvyšší míře v kostnici kláštera v Sedlci u Kutné Hory (kaple Všech svatých), kde se materiálem inkrustace či spíše asambláže staly opravdové lidské kosti.

Manfred Koller nalezl cenné dobové recepty z počátku 17. století v knize stavitele Josepha z Furttenbachu »Architectura Civilis«, vydané v Ulmu roku 1628. Týkají se speciální úpravy mušlí, korálů a šnečích skořápek. Perleťové strany se pokryly ochranným voskovým nátěrem, pak se ponořily do žíravého vápenného roztoku s obsahem soli a moči, pak byly potírány šadovací vodou a nakonec se provádělo leštění křídou a benátským mýdlem. Jako lepící materiál se užíval olejový tmel s kalafunou, voskem, benátským terpentinem a mastixem, smíchaný s mramorovou nebo cihlovou moučkou, případně bavlněnými vlákny, ne nepodobný v alchymistické literatuře známému »lutum sapientiae«. Furttenbachovy recepty budou otištěny v připravovaném 14.15. čísle Barockberichte, které vydává Barockmuseum v Salzburku, spolu s materiály semináře z roku 1995 i dalšími studiemi k tématu »umění grott«.

  annk