Text ze 12. století z knihovny kláštera St. Peter v Salzburgu a XI 4, fol. 241 (p. 481)

Krátké pojednání o barvách a pojidlech, připojené k latinskému opisu »De civitate Dei« sv. Augustina, uloženého v knihovně benediktinského opatství St. Peter v Salcburku (signatura a XI 4) publikoval poprvé Hans Tietze roku 1905 1, poté ještě Swarzenski v letech 1908-1913 2. Protože se jedná jen o krátký přípis srovnat ho lze s fragmentem De Clarea v Bernu z 11. století 3 zůstal pak mimo pozornost, ačkoliv poskytuje cenné údaje o přípravě a použití třešňové gumy, užitečné pro srovnání s 25. kapitolou Theofila.

»Hi sunt omnes colores, quibus utimur in picturis librorum atque murorum, laqueariorum et lignorum, qui verniso firmanda sunt, ne assidua tractatione manuum violentur, vel deleantur, ut sunt tabulae et cruces atque scutellae et cetera ornamenta.

Lazur grecum. Cinobrium. Viride ex cupro. Cerosa. Minium. Sinopide. Lac. Auripicmentum. Carmin. Oger. Prunrot. Niger color, qui sumitur de caldariis.

Hi omnes colores inducantur libris depingendis, temperatis autem claro et vitello, vel gummi cerasi. Quod gummi debet mollificari in aqua per integram noctem et in crastinum, cum bene liquefactum fuerit, colatur per nitidum pannum, et sic misceatur coloribus, vel etiam, cum liquefactum fuerit in aqua vel vino, tunc coquatur cum eodem vino in olla, non in patella, et sinatur aliquamdiu ebullire et despumetur; caveatur tamen, nequid gummi cum spuma exeat.

Cum vero gummi coctum et liquefactum fuerit ad instar aquae, nihil coagulationis habens, refrigeretur, et uteretur eo in coloribus. Durat enim in annum, si bene servatur, vires non perdens. Quidquid enim ex hoc glutine in libris pingitur, firmum erit. In laquearibus et in muris non valet, quia humidae naturae est.«

Zde jsou veškeré barvy, které nám slouží při malování v knihách, na zdech, jakož i (malbách) na stropech a dřevech, které je třeba upevňovat lakem: jen tak (totiž) nebudou poškozena nebo dokonce zničena ustavičným dotýkáním rukou. Jsou to deskové obrazy a kříže, jakož i misky a jiné ozdobné věci. (Zde jsou:)

Lazur řecký. Cinobr (rumělka). Zeleň z mědi (měděnka). Cerosa (olověná běl). Minium (suřík). Sinopis. Lak (červeň »lacca
«). Auripigment. Karmín. Okr. Hnědočervená. Černá barva sbíraná z kotlů.

Tyto všechny barvy se používají v iluminovaných knihách, pojené (temperované) buď bílkem, žloutkem, nebo třešňovou gumou. Kterážto guma se musí nejprve změkčiti ve vodě po celou noc, a následujícího dne, když se dostatečně rozpustila, budiž přecezena skrze hustší hadřík. Takto se dá mísit s barvami; k rozpuštění ve vodě či víně rovněž budiž vařena s týmž vínem v hrnci, ne v misce, dostatečně dlouho, aby vzkypěla a pěna mohla být sebrána. Dej jen pozor, aby guma nevykypěla i s pěnou.

Když už je guma opravdu uvařena a rozpuštěna na způsob vody, nemaje žádné sraženiny, budiž ochlazena a užívána v barvách. Pokud je užívána dobře, vydrží celý rok a neztrácí přitom sílu. Cokoliv malováno tímto klihem v knihách drží pevně. Na stropy a zdi se však nehodí, neboť je povahy vlhké.

Iniciála ze salcburského rukopisu De civitate Dei s motivy spirálových rozvilin

Theofil hovoří o samovolném rozpuštění třešňové (nebo švestkové) gumy ve vodě na slunci, zatímco salcburský zapisovatel připouští možnost rozpuštění »přes noc«. Zdá se však, že oba dávají přednost rozpouštění za tepla. Míchání a cezení popisují podobně, ale salcburský písař dodává »sbírání pěny« a varuje před varem. Jeho popis je podrobnější a přidává informaci, že »dobře užívaná« vydrží po celý rok, aniž by ztrácela pojivé vlastnosti. Nová je i informace o rozpouštění ve víně – má svůj význam ve vztahu k pojení měděnky, většinou třené v octu. Rozpouštění ve víně za tepla je ostatně proces, jímž se uvádějí do roztoku nejen gumopryskyřice, ale i pryskyřice (balzámy) jehličnatých stromů.

Autor neříká vše, jako by se teprve odhodlal k započetí výkladu. V oněch několika větách však stačil vyjádřit nevhodnost použití třešňové gumy na stropech a zdech »neboť je povahy vlhké« tj. charakterizoval hygroskopicitu tohoto materiálu. Stačil sdělit i to, že proti »ustavičnému dotýkání rukou« je nutno malbu chránit lakem »verniso firmanda sunt« tj. doložil obvyklost lakování obrazů a předmětů ze dřeva ve 12. století. Seznam barev je celkem srozumitelný: »lac« je nutno rozumět jako »laková červeň, lacca«, »prunrot« z «braunrot« tj. hnědočervená, bez specifikace; popisovaná čerň je snad sazová, rozumíme-li smyslu textu jako »od vaření a topení seškrabované usazeniny«.



Vyobrazení Hildeberta a Everwina z pražského rukopisu
De civitate Dei (Kapitulní knihovna A 21/1, fol. 153r)

Formát rukopisu, psaného na pergamenu minuskulí a vázaného v kůži a dřevě, je 40 x 30 cm a obsahuje 240 listů s číslováním každé stránky. Z dvojlistu, připojeného na konec, zbyl jen úzký proužek rozměru 15 x 29 cm přední list i zbytek této stránky byly vyříznuty později k jinému použití. Stránkové označení (481) bylo dodáno až k tomuto torzu.

   



Salzburg, rukopis De civitate Dei z poloviny 12. století. Nahoře snímek textu »Hi sunt omnes colores«, dole iniciála s motivem dráčka. Za možnost publikace děkujeme knihovně benediktinského kláštera v Salzburku.

Zjevně se jednalo o poznámkový arch v závěru knihy, na nějž písař umístil své pojednání a který již dále využit nebyl; kniha ostatně nebyla zcela dokončena, neboť jediná iniciála je barevná, ostatní jsou provedeny buď perem, nebo dokonce jen předkresleny tužkou (olůvkem). Charakter písma pojednání o barvách je naprosto shodný s textem knihy, pouze poněkud »poznámkově« drobnější.

V souvislosti s románskou nástěnnou malbou v Čechách a na Moravě připomněl salcburský text Jiří Mašín v roce 1954 4. Orientace na Salcburk ve 12. století naprosto převládla 5; navíc kontakty mezi českými zeměmi a Salcburkem podložené známou »solnou stezkou« jsou mnohem starší Salcburk se dokonce kdysi podílel na christianizaci slovanských území. Ačkoliv tedy Tietze tento rukopis označuje jako »jihoněmeckou, snad salcburskou práci z poloviny 12. století«, nelze vyloučit ani možnost jeho vzniku v Čechách. Vždyť k salcburské škole lze řadit práce jediných jménem známých iluminátorů činných tehdy v Praze – Hildeberta a Everwina. Jejich dílo – opět rukopis Augustinova spisu De civitate Dei – je uložen ve svatovítské Kapitulní knihovně na Pražském hradě pod signaturou A 21/1. Kresební duktus známé žánrové scénky s myší na fol. 153 r., kde se oba vyobrazili 6, je shodný s perem provedenými iniciálami našeho salcburského rukopisu. Zarážející je i skutečnost, že malby v klenbě klášterního kostela sv. Jiří na Pražském hradě zobrazující rovněž Nebeský Jerusalem (Civitas Dei) používají ornamentiky naprosto shodné s těmito iniciálami. Je snad proto lépe hovořit o internacionálním středoevropském slohu, vycházejícím z nejhlubších tradic salcburské školy. Již Mašín připomněl ještě jednu nápadnou shodu v souvislosti se Salcburkem: medailóny s alegorickými postavami pod kruchtou kostela sv. Klimenta ve Staré Boleslavi užívají obdobné metody geometrické konstrukce figur (údajně byzantské) jako malby krypty v Nonnbergu 7.

Salcburk v roce 1996 oslavuje 1 300 let od příchodu svého misionáře, biskupa Ruperta z Wormsu, zakladatele klášterů St. Peter a Nonnberg, rozsáhlou výstavou rukopisů a dalších historických artefaktů, vzniklých v salcburských klášterních ateliérech 8. Jak kdysi říkal Swarzenski, vrchol salcburského umění byl spjat s mocenským postavením zdejších arcibiskupů, kteří podporovali papežství proti císařům v bojích o investituru. Jedním z nich byl i Thiemo, o němž hovoří zde Manfred Koller v souvislosti s technikami odlévání a umělého kamene (str. 66), který již v letech 10771090 byl opatem kláštera sv. Petra a po poměrně krátkém období arcibiskupském (10901101) odešel na křížovou výpravu do Sýrie, kde zemřel, podle místní tradice jako mučedník. Kolem roku 1150 byla sepsána legenda »Passio Thiemonis« 9 dodatečně připomínající jeho výtvarnou činnost (»svobodná umění mechanická«, tj. malířství, sochařství, kamenictví aj.). Podle legendy byl jako zajatec vyslýchán pohanským králem a připomínají se přitom i jeho schopnosti restaurátorské. Z divadelně dramatizovaného dialogu (úryvky latinského originálu otiskl Swarzenski) uveďme ve volném překladu alespoň toto:

Král: Kdo jsi a co dovedeš?

Tiemo: ... Ovládám různá umění, než především jsem architektem pevné víry, kterou stavím v srdcích lidí.

Král: Takové stavění mne nijak nezajímá, leč byl-li bys schopen řemesla malířského či jiného k naší potřebě.

Tiemo: Nepopírám, že jsem vyučen v mnoha věcech praxe malířské, jakož i jiných. Nezkušený nejsem ani ve zlatě i stříbro zvládnu.

Král: Tak tedy dělníku dobrý, budeš pochválen, opravíš-li mého boha (modlu), neboť je poničený, má uražené ruce, a mnohem lépe by mi sloužil zase celý... Dej se tedy do práce, obnov tento obraz a jeho ruce restauruj.

Terminologicky zajímavé je autentické užití slovesa »restaurare«, které se opakuje i v zápisech o obnově hlavního klášterního chrámu po požáru. Smysl dialogu je teologický («architekt víry v duších«) a stejně vyznívá i závěr. Než by použil Thiemo svého umění, raději bere do ruky kladivo a modlu rozbíjí, za což je ukrutně potrestán. Legenda je však zajímavým dokladem častějšího spojení církevního úřadu s výkonem výtvarného řemesla (v Čechách např. opat Božetěch) a dokresluje prostředí, z něhož vyšli v Praze činní Hildebert a Everwin a z něhož pochází i zde publikovaný text o barvách a třešňové gumě.

1. Hans Tietze, Die illuminierten Handschriften in Salzburg, Leipzig 1905, č. kat. 28, str. 30.

2. G. Swarzenski, Die Salzburger Malerei I-II, Leipzig 1908 a 1913, str. 61.

3. Nejnovější publikace s komentářem: R. and P. Woudhuysen-Keller, The history of eggwhite varnishes. In: Hamilton Kerr Institute Bulletin 2, Cambridge 1994, str. 96-97.

4. 4 Jiří Mašín, Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě, Praha 1954, str. 13, pozn. 21.

5. Jiří Mašín, Románské malířství. In: Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1984, str. 102128.

6. Na konci rukopisu připojená kresba znázorňuje Hildeberta u pulpitu podpíraného lvem s růžky-kalamáři a pery, jak hází houbou (kamenem?) po myši, která na jeho stole hryže chléb a shazuje pečené kuře. V rozevřené knize je napsána hrozba: Pessime mus sepius me provocas ad iram ut te deus perdat, tj. »Bídná myši, příliš často mne doháníš k hněvu, Bůh tě zatrať.« Dole na stoličce sedí pomocník Everwin, kreslící ornament. Viz Mašín, op. cit. pozn. 5, str. 109, 111, kde se připomíná další dílo těchto autorů (opět vyobrazených), tzv. Olomoucké horologium, dnes Královská knihovna Stockholm, theol. A 144.

7. Mašín, op. cit. pozn. 4, obr. 39.

8. K výstavě »Hl. Rupert von Salzburg 6961996« byl vydán rozsáhlý vědecký katalog.

9. Swarcenski, op. cit. str. 58, 59.

  autor
Antonín Novák